9. 4. 2026 – DENÍK N – autorka: Renata Kalenská
Letošní Cenu Františka Kriegla získal Aleš Dubský, dobrovolník, který se hned v prvních dnech ruské agrese proti Ukrajině rozhodl pomáhat. I po čtyřech letech vyráží každý měsíc sám na zhruba desetidenní cestu s autem narvaným k prasknutí. V rozhovoru s Deníkem N mluví i o svém strachu, když mu nad hlavou létají drony.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- Jak dlouho Aleši Dubskému trvalo rozhodnutí, zda a jak pomáhat Ukrajině.
- Proč na své humanitární cesty jezdí sám.
- Jak paní Iryna v ostřelované Oděse pečuje o osmdesát psů.
- O příběhu ukrajinského vojáka, který na ruské straně nechal své rodiče.
- Co si držitel Ceny Františka Kriegla myslí o rostoucí nechuti Čechů pomáhat Ukrajině.
Jak vám únor 2022 změnil život?
První den války, 24. únor… Já jsem se do poslední chvíle modlil, aby se to nestalo. Ale trochu jsem čekal, že to přijde. Můj život se změnil hodně, protože do té doby jsem si žil v takové až pohádce. Říkal jsem si, že od devadesátých let svět sice pomalu a krkolomně, ale přece jen směřuje k lepší budoucnosti. Agrese Ruska na Ukrajině mi to rozbila. Putin to všechno úplně rozdupal. Rozdupal moji nadějeplnou představu o světě a o tom, že se někam posouváme.
Ale říkáte, že překvapený jste nebyl, naopak jste to trochu čekal.
Sledoval jsem každý den zprávy. Když je někde 250 tisíc vojáků, kteří musí mít strašně drahou a šíleně náročnou infrastrukturu, asi se nechystá cvičení. Vycházel jsem z logiky věci.
Jak dlouho vám trvalo rozhodnutí, že budete Ukrajině pomáhat? Bylo to v minutách, hodinách, dnech, týdnech?
Byly to asi čtyři dny, co se mi ta otázka vařila v hlavě. Špatně jsem spal a vlastně jen přemýšlel, co s tím a se sebou mám udělat.
Zvažoval jste více variant?
Na internetu jsem se dozvěděl, že kolem hranic funguje síť dobrovolníků, kteří svážejí sbírky a posílají je na Ukrajinu. To byla jednoznačná volba – jet tam a těm proudům lidí, kteří přicházejí, dávat deky, čaj, dětem džus a třeba nějakou hračku, protože ti lidé z Ukrajiny utíkali s igelitkami.
Takže třeba varianta, že byste šel bojovat, pro vás byla nemyslitelná?
To tam bylo taky, ale šlo spíš o nápady někdy až na jaře. Jenomže já nejsem žádný bijec, bojovník ani hrdina. Řekl jsem si, že když začíná fungovat síť pomoci, víc práce udělám tam. Víc tam budu lidem k užitku. Bohužel se ukázalo, že to je na dlouho.
Časem se nám začali hlásit lidé z různých zemí. Propojoval jsem je a vzájemně seznamoval. Tenhle může převézt tohle a tenhle má k dispozici auto… Začali jsme vlastně fungovat jako zásobování.
A kdy jste se na Ukrajinu s pomocí poprvé vydal sám? Jste solitér, tím se lišíte od skupin dobrovolníků…
Na začátku jsem spolupracoval se spolkem Koridor UA a s partou z Dolního Kubína, se kterou občas pracuji dodnes. Nedá se tedy říct, že bych byl úplně sám.
Myslela jsem spíš, že nejste pod žádnou organizací, což vlastně je ten důvod, proč jste letos dostal Cenu Františka Kriegla vy – jste zástupce lidí, kteří bez záštity nějakých organizací stále intenzivně pomáhají Ukrajině.
My jsme vlastně doteď v kontaktu a dá se říct, že spolupracujeme – od Německa až do Košic. Ale je pravda, že nejsme žádný oficiální spolek a hlavně nemáme žádné externí výdaje. Fungujeme tak, že něco posbíráme, seženeme auto, opravíme ho, celé to pak sebereme a všechno odvezeme na Ukrajinu. A to, že skutečně nemáme vůbec žádné externí výdaje, mě na tom fascinuje. Funguje to dobře a za tu dobu jsme toho udělali hrozně moc.
Máte nějakou představu, jaký objem pomoci jste za tu dobu dostal na Ukrajinu?
Teď to bylo v pořadí sedmnácté auto, které jsem vlastníma rukama sehnal, opravil, převezl a cestou trošku ještě servisoval. Mám za sebou 75 výjezdů, z toho tedy těch sedmnáct aut, takže dejme tomu šedesát výjezdů s plnou dodávkou nebo náklaďákem pomoci. Kdybychom to počítali na váhu, bylo by to asi osmdesát tun.
Pokud vím, pomoc dotujete i ze svých vlastních peněz.
No to je podle mě povinnost! Když nejdu bojovat, musím dát aspoň maximum toho, co dokážu. Přece nebudu sedět doma! Pořád něco vymýšlím, neustále hledám auta, ležím v tom každý večer. Otevírám inzerci, a když vidím nějaké auto, které by se zrovna mohlo hodit, oslovím inzerenta, jestli by třeba neuměl udělat cenu. To jsou takové maličkosti.
Třeba moje kamarádka-lékařka dělá každý rok inventuru ve skladech. Já už mám síť doktorů, kteří mi dávají expirované zboží nebo věci těsně po expiraci. To je skvělé, protože tyto věci jsou jinak šíleně drahé. Ukrajinská vláda nemá miliardy. Ona už nemá ani miliony na to, aby nakupovala léky a zdravotnický materiál.
Od škrtidel po…
Od škrtidel po všechno ostatní. Zrovna škrtidla kupujeme přímo v Dnipru, kde je ukrajinský výrobce prodává prakticky za výrobní cenu. Dodáváme i léky, třeba silná antibiotika, dýchací soupravy pro těžce zraněné lidi, chirurgické soupravy, šicí soupravy… Spousta toho by se jinak vyhodila.
Kolik vlastních peněz jste v tom už nechal?
Těžko se to počítá. Spousta lidí během cest na Ukrajinu odjezdila auto, já jsem tam taky odjezdil svoji dodávku. Měl jsem ji deset let, pak jezdila dva roky na Ukrajinu a konec.
Když objevíte dobré a relativně levné auto, z čeho ho kupujete?
Ze sbírky, kterou v tu chvíli vyhlásím. Do každé takové sbírky vložím vždycky třeba pět deset tisíc ze svého. A další kluci taky.
Na podzim jsem objevil úplně skvělou sanitku, čtyři krát čtyři, se silným motorem, za 155 tisíc. A ve skvělém stavu! Okamžitě jsem začal shánět peníze. Během měsíce jsme sanitu koupili a s klukama v Praze u kamaráda v servisu jsme ji opravili… No prostě úplně skvělá sanitka. Teď už půlrok jezdí a převáží raněné vojáky.
Vy jste cestám na Ukrajinu přizpůsobil opravdu celý svůj život.
To ano. Nedávno jsem o tom s někým mluvil a ten člověk se mě ptal: „Jak to děláš, že k tomu stíháš svoje dvě práce?“
A jak?
Antikvariát už mám jenom internetový a tu práci kolem něj dokážu udělat za deset dní v měsíci. Svoji druhou práci taky dokážu nacpat do deseti dnů. Obstarám dům a zahradu, funguju tam jako housekeeper.
Díky tomu máte částečně kde bydlet?
No, taky tam můžu parkovat auta a připravovat je na cestu. A zbývajících deset dní připadá v průměru na cesty na Ukrajinu a zpátky.
S pomocí a s naloženým autem jezdíte sám. To je myslím výrazně nebezpečnější, než kdybyste jezdili ve dvou.
Většina z nás jezdí sama, protože dneska nejsou lidé. Myslím ale, že to není nebezpečné. Je to dokonce méně nebezpečné, než když jezdíte ve dvou.
Jak to myslíte?
Kdyby se tomu autu něco stalo, je lepší, když to odnese jeden, než když to odnesou dva.
To je teda teorie… Živé ztráty jsou menší?
Zodpovědnost nesete jen za sebe, ztráty jsou menší. Navíc celkové náklady na cestu jsou nižší.
Ocitl jste se někdy vysloveně v nebezpečí?
Párkrát, třeba v Dnipru mi nad hlavou lítaly drony. Dneska tam teda dron lítá nad hlavou skoro každému. Když to jednou bouchlo přímo nad barákem, kde jsem spal, to jsme teda vyběhli ze sklepa – a pak jsme se tam zase hodně rychle vrátili. Člověk by čekal, že ženské budou plašit. Ale byly v klidu a řekly nám, že to je už dobrý, protože to bouchlo dvakrát a víc to bouchat nebude.
V Oděse se člověk setká s tím, že mu to blízko baráku bouchne, až ho to trošku nadhodí nad postel. Příjemné nejsou ani rakety, když létají na benzince ve chvíli, kdy tam sedíte v autě. Je pět ráno a vy slyšíte divné zvuky… A ony to nad benzinkou létají rakety z Černého moře na střední Ukrajinu. To se dělo třeba v říjnu 2022, kdy se Rusové mstili za úspěšnou ukrajinskou ofenzivu. To byly šílené nálety. Lidé na benzince plašili, tehdy dokonce i ženské brečely, protože se s raketami setkaly poprvé. V té oblasti to tenkrát ještě nebylo normální a Rusové to pálili ze všech směrů.
Míváte strach?
Mívám. Opravdu mívám. Ten pocit, když projíždíte Dněpropetrovskou nebo Záporožskou oblastí… Na druhou stranu jste na cestě možná ve větším bezpečí než někde schovaná v baráku. Já kvůli tomu vlastně často spím v autě. Nebo v centru města, jenže tam už taky nevíte. Ruské rakety dnes letí do školy, do skladu, do supermarketu.
Do nemocnice.
Do nemocnice, na nádraží. Když je slyšet protiletecká obrana, mívám trošku zvýšený tep. Třeba teď pod Záporožím byla hodně slyšet v noci. Ale já zároveň dost věřím ukrajinské obraně, protože ona toho hodně sestřelí. A trochu mi z toho strachu pomáhá.
Až problémy vyhřeznou…
Co vám Ukrajina dala?
Myslím, že pár nových vztahů se tam dá nazvat přátelstvím. Kdyby teď válka skončila, určitě se s těmi lidmi rádi uvidíme i po válce. A určitě se za nimi rád vrátím. I v té poválečné době, která bude hodně složitá. Nastane tam strašná hromada nových problémů. Vyhřezne jich celý balík. My je dnes ještě ani nevidíme.
Myslíte korupci, až se Ukrajina bude obnovovat?
Ukrajinské děti jsou psychicky nemocné, protože jsou čtyři roky na distanční výuce, učí se na malých telefonech, nemají socializaci, nemají klid, nezažívají zdravý vývoj. Většina ženských, babiček, maminek i mladých holek a obecně mladých lidí v Záporoží nebo v Dnipru je na antidepresivech, na práškách na spaní čtyři roky v kuse.
Zhruba tři čtvrtě milionu chlapů bude mít posttraumatický stresový syndrom, těžké deprese, často různé flashbacky. A to je jenom okraj toho, co jsem nastínil. Tohle všechno po válce vyhřezne ven a rozlije se to po celém ukrajinském území. A bude to.
A do toho bude potřeba Ukrajině pomoci, aby se postavila na nohy. Plánujete se do toho zapojit?
Rád bych na tu dobu přijel a pomohl, protože na Ukrajině bude spousta práce. A doufám, že tam přijde spousta firem, spousta řemeslníků a investorů… A doufejme, že někteří budou i poctiví. Začnou tu zemi opravovat a na to budou potřeba biliony dolarů, to nebudou miliardy.
Když jste zmínil ty přátele, slyšela jsem, že při svých cestách vždycky navštěvujete starou paní, která se stará asi o osmdesát psů.
To je náš útulek… Vidíte, už říkám „náš útulek“. Pomáhám jim od června 2022, kdy jsem se v Oděse seznámil s jedním dobrovolníkem, který mi o tomhle útulku řekl. Paní Iryna je už hodně stará a má u sebe osmdesát až sto zvířat. S příchodem války jí začali pomáhat místní. Jenže jak se začalo hroutit hospodářství, které se mimochodem hroutí pořád, inflace je tam momentálně asi největší na světě, Iryna o pomoc okolí přišla. Lidé, kteří jí pomáhali, přišli o práci, o rodiny, o chlapy, kteří šli do války…
Udělám takovou odbočku. Mnozí lidé si myslí, že chlap odejde do války a tam bere výplatu třeba sto tisíc hřiven. To je padesát tisíc korun. Nezní to jako málo, ale ti chlapi si za to kupují boty, batoh, zdravotnické vybavení, návleky, termovizi, helmu, osvětlení, různé přípravky na zbraně… A většina chlapů ze svého příjmu dá takhle na výstroj devadesát procent výplaty. A něco málo pak možná můžou poslat domů…
Výsledek mimo jiné je, že třeba tahle stará paní a spousta dalších útulků se dostaly do finančních problémů.
Má paní Iryna v útulku pořád tolik zvířat?
Má. Každý měsíc ode mě a od mých kamarádů dostane aspoň nějakou podporu. Vozím jí sto kilogramů granulí, někdy dvě stě. Občas sto euro na nějaké výdaje. Občas krabice s oblečením, krabice s hygienou, s jídlem. Od spolku Psí život z Prahy jsem pro ni teď párkrát získal větší množství granulí… Loni se to povedlo sehnat pár měsíců po sobě.
Kolik granulí potřebuje na měsíc?
Sto padesát kilo na týden. Když se mi podaří dovézt jí tři sta kilo, má na čtrnáct dní klid. Teda klid… Iryna má těžkou artrózu a už pomalu nemůže hýbat rukama a nohama. Hodně špatně se pohybuje, má bolesti v kloubech. Je ale nucená pro psy vařit kaši, tedy takzvanou kaši. Jsou to vlastně různé zbytky ve velikém hrnci. Vaří to každý den, i padesát litrů zbytků. Strašně špatně se jí to dělá, míchá to v bolestech, potřebovala by víc pomoci. Nevím, jak to bude s útulkem do budoucna, protože ona za pár let přestane fungovat. Byla těžká zima a ublížilo jí to. Nejtvrdší zima za posledních dvanáct let.
Ptal jste se jí, kde bere sílu?
Iryna ty svoje psy strašně miluje. Pár psů jsme se odvážili od ní vzít, ale ona po nich pláče. A neumíte si představit, jak ti psi pláčou po ní. Je mezi nimi silné pouto. To není nějaký útulek, kde jsou psi v kotcích. Jsou tam pohromadě a Iryna je pořád s nimi. Taková obrovská rodina. Nepodařilo se nám odvézt jediného dospělého psa. Brali jsme od ní nakonec jen štěňata. Když totiž ti psi zjistili, že je odvádíme pryč, dostali tak šílený hysterický záchvat… Jediná možnost by byla dát jim na cestu medikaci.
A ona nepřipustí kastraci?
Kastrace samozřejmě dělá. Vždycky si na to vezme nějakou půjčku a z toho svého malinkého důchodu to splácí. Místní doktorka jejím psům naštěstí ty kastrace dělá jen za cenu jejich uspání. Všechny fenky jsou u ní už kastrované.
Máte přátele i mezi ukrajinskými vojáky?
Ano, mám třeba kamaráda, s nímž jsem se viděl jenom několikrát, je to ale obrovský příběh. Je to frontový voják a zároveň první člověk, kterému jsem sehnal terénní auto. Na frontě jsem za ním byl jen čtyřikrát. Jmenuje se Maks a je to klučina ze severodoněcké oblasti, kde už před rokem 2022 působil jako osmnáctiletý kluk v teritoriální obraně. Už tenkrát tam tyto jednotky bránily zemi před ruskými zelenými mužíky. Byl tehdy úplně mlaďounký, chodil do skauta…
A byl na ruských seznamech pro likvidaci v první řadě. Musel se rychle rozhodnout a utekl poslední možný den vlakem, respektive poštovním vagonem. Ze severodoněcké oblasti jel do Chersonu. Tam někde cestou vyskočil a hned za linií ruského postupu se přihlásil do první možné vojenské jednotky, aby mohl bojovat už regulérně za Ukrajinu. To se stalo na přelomu února a března 2022. Jeho mamka s taťkou zůstali někde v tom okupovaném baráku…
Byli proruští?
Ne, prostě nevěděli, co mají dělat, a nakonec zůstali. Ten svůj domek milovali, vydřeli si ho vlastníma rukama a jejich rodina tam žila po spoustu generací.
Pro vašeho přítele musí být hodně těžké, že tam rodiče zůstali.
Ano. Naštěstí jim Rusové ten domek nesebrali, i když to většinou dělají. Stačí být zpupný a třeba odmítnout jejich ruské občanství. Pak vám seberou dům a místo něj dají špinavou garsonku. Dům dostanou ti loajální.
Maks mamince celou dobu pomáhá tím, že jí na černém trhu shání léky, protože má problémy se srdcem.
Maks je tedy pořád na frontě?
První dva roky vůbec neměl dovolenou. Říkal: „Nemám kam jít, na téhle straně nikoho neznám, tak budu sloužit.“
Co konkrétně dělá?
Slouží jako pomocný medik a sanitář na frontovém stabil punktu, což je vlastně první ambulance u fronty, kam většinou v noci nebo ráno vozí těžce zraněné a roztrhané kluky. Ty utržené ruce a nohy se nejprve řeší tam. Poté co jim zajistí životní funkce, posílají kluky dál do nějaké kamenné nemocnice. To znamená, že je pak léčí někde ve sklepě, ve stodolách, ve sklepích, ve vesnicích, kde zkrátka sanitáři najdou dobré místo.
První takový punkt byl u Vuhledaru – tam jsme se s Maksem viděli poprvé. Když Vuhledar padnul a Rusové se posunuli blíž, museli ukrajinští vojáci posunout i svůj stabil punkt, který byl do té doby v bytelné stodole. Nakonec přiletěly tři rakety naprosto přesně do tohoto místa. Z původní Maksovy party ze sedmi lidí zůstali tři. Maks tam zrovna v tu chvíli nebyl a tenkrát byl strašně zdrcený. Do té doby byl součástí tankové divize, kterou tenkrát Rusové postupně zdecimovali, takže se rozpadla.
Mafie ve stalinistickém režimu
Kde je Maks teď?
Už dva roky slouží u Sum na severu, respektive sumským směrem.
A přes něj od vás jde zdravotnická pomoc armádě?
Ano, od nás už měli zdravotnické potřeby, generátory, nabíjecí stanici, desítky pneumatik… Pneumatiky jdou na Ukrajině strašně na odbyt, i hodně použitá pneumatika tam má velkou cenu.
Když na vlastní oči vidíte všechnu hrůzu, jak potom snášíte zpochybňující řeči o pomoci Ukrajině?
Je strašně těžké to poslouchat. Bohužel to bude hodně smutný zápis do historie této republiky. Moc to nechápu. Možná je to i nějak geneticky dané, ale u nás opravdu více než polovina lidí nedokáže žít ve svobodě. Neváží si svobody a neobětují pro ni ani to, že by si doma stáhli teplotu o dva stupně. Přitom já hodně jezdím na Západ a v bohatých západních zemích vidím, jak lidé sedí večer u televize zabalení v dekách. Češi ale před svobodou preferují levný benzin, levnou vodku a levný nájem.
Že by Češi měli levný nájem, s tím bych tedy nesouhlasila, ale chápu, jak to myslíte.
Každopádně je to smutný příběh, kdy tato země vydělává na válce. Vyděláváme na válce a na uprchlících, každý rok jsme v plusu – a přitom nepomáháme.
Říkáte mi to téměř s úsměvem, ale na internetu jsem viděla nějaká vaše velmi emotivní vyjádření plná ostrých slov. To na druhou stranu také nepomáhá.
Teď jsem klidný, tak vám to říkám smířeně, ale ve skutečnosti jsem naprosto zdrcený.
Když se vás někdo zeptá, proč to děláte, máte už nějakou univerzální odpověď?
Nemám. Myslím si, že to je absolutní povinnost: zastavit tu strašlivou hrůzu, co se hrne z Východu.
To je jasná odpověď.
Ten jejich leninsko-stalinsko-brežňěvsko-putinovský hnus… Proti tomu se člověk musí minimálně ozvat.
A tímhle světem nemyslím všechny Rusy. Znám jich pár tady v Česku a jsou minimálně neutrální, často spíš protiruští. A na Ukrajině slouží stovky, možná tisíce ruských vojáků, kteří jsou proti Kremlu. Oni nechtějí zničit Rusko, chtějí zničit Kreml, který se zvrhl v absolutní zrůdu. V mafii ve stalinistickém režimu.
Ještě se zeptám prakticky. Jakou konkrétní pomoc od Čechů potřebujete nejvíc?
Specializuju se na ta auta, která neustále hoří, potřebujeme pořád nová. Příští měsíc zrovna vezu na Ukrajinu úžasné americké auto, které nám věnoval jeden z našich známých z Olomouce. S kamarádem Alexem Sevrukem na něm uděláme základní servis, právě na to sbíráme peníze.
Čím to auto narvete?
Narvané bude, protože má náhradní kola tak velká, že celé auto skoro zaplní. Zbytek bude zdravotnický materiál. Moje ukrajinská zubařka, která žije v Praze, zjistila, že má ve skladu zubařské tampony. Obrovské množství! Rozeslal jsem nabídku a už si o ně na dvou místech řekli, protože na Ukrajině jsou mobilní zubařské ordinace. Obsluhují vojáky i civilisty. Mimochodem do těchto ambulancí jsme v roce 2023 dodali i zubařská křesla. Ta jsou taky potřeba! Dají se totiž namontovat do jakékoli dodávky a v tu chvíli je zubařská ambulance hotová.
Takže v chystaném autě budou náhradní kola a zubařské tampony.
Ještě s nimi možná pojedou pleny pro dospělé. To je taková superstar mezi potřebami. Třeba s dodávkami do Chersonu nám pomáhá Cesta domů. Když u nich někdo zemře, často po tom člověku zůstanou zásoby různých věcí. A právě pleny od nich distribuujeme potřebným ležícím a hodně starým lidem na Ukrajině. Dám vám příklad: balík kvalitnějších plen pro dospělé stojí půlku důchodu. Půlku důchodu! A ve chvíli, kdy máte problém s elektřinou a s tím, kde vyperete a to prádlo vysušíte, je jednorázová plena pro takového člověka poklad. Já tomu říkám bílé zlato.
Nefigurujete nikde na sítích. Kde vás člověk sežene, když chce pomoci? Třeba právě s plenami.
Lidé nám mohou pomoci třeba přes spolek Berkat, pleny už jsou evergreen. Ale mimo jiné sbíráme na další auto.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.