CO JE NOVÉHO V AFGHÁNISTÁNU A NA UKRAJINĚ

Berkat se stále snaží, seč může, pomáhat v Afghánistánu, rok a půl už ale také jezdíme s pomocí na Ukrajinu. V Afghánistánu jsme toho za dvacet let udělali spoustu, a rozhodně to nechceme vzdát, i když teď tam vládnou opravdu krušné časy.Například možnost pomáhat napřímo je zásadně omezena. Veškeré aktivity smíme provádět jen přes místní NGO.Spolupráce s naším koordinátorem je vlastně v režimu utajení, ale zatím je bezpečná.Co děláme? Pomáháme rodinám chudých vdov. Dáváme jim základní potraviny a snažíme se je postavit na vlastní nohy. Chceme, aby si vydělávaly samy a nebyly na nás závislé. Tak třeba jim dodáme šicí stroj. Uvažujeme o pojízdných kioscích, o které je velký zájem.Afghánistán je naše srdeční záležitost, ale trápí nás také moc a moc Ukrajina.Na tzv. afghánském účtu je podstatně víc peněz, než na ukrajinském, a to i proto, že sem chodí tradičně pravidelné platby stálých přispěvatelů. Rády bychom část peněz (50 tisíc korun) vzhledem k dramatické aktuální situaci převedly na účet ukrajinský.

V tuto chvíli je na účtu 544411/5500 něco málo přes 110 tisíc korun, na ukrajinském (544999/5500) 57 tisíc.

Chceme vždy, aby vaše a naše peníze došly k těm, co je potřebují. Nemáme prakticky žádné provozní náklady. A v Afghánistánu, kam nemůžeme nyní jet, se nám velmi těžko kontroluje, zda naše snažení má patřičné výsledky. Na Ukrajinu ale jezdíme samy a každou korunu zodpovědně a s rozmyslem dáváme tomu, kdo ji nejvíc potřebuje.Často jsou to lidé opuštění, nemohoucí, na okraji společnosti. Včetně vojáků, které potkáváme na frontě a bohužel i v nemocnici a kteří se chtějí vrátit bojovat, jen jak si vylížou rány. Naposledy v Mykolajivě nám důstojník ukrajinské armády strčil do rukou seznam léků a zdravotních pomůcek, které nutně potřebují vojáci v první linii. Náš spolupracovník Aleš je s ním v kontaktu. Víme, že když se nám podaří sehnat škrtidla, tak třeba umře o něco méně Ukrajinců. Sami dovezeme pomoc přímo jednotce, která si o ní řekla. Stejně jako vozíme léky a ortézy ženám z Horenky u Kyjeva, které sledujeme už rok a půl. Žijí v plastových modulech a nechtějí v nich umřít. Jako Serhej a Olena. Mohli by si sami opravit svůj domeček, který jim rozmetala ruská raketa. Ale bez nás a bez vás to nedokáží. Jejich příběhy brzy podrobně popíšeme zde

Všechny reakce:8Petra Prochazkova a 7 dalším